* * 
WEB CHOVATELSKÉ STANICE ŠEDÁ EMINENCE
TEXTOVÁ VERZE
Kde se vzal, tu se vzal
aneb
Pohádka o stvoření psí rasy na železné oponě


Vznik nového plemene není událostí okamžiku. Je to spíše dlouhý příběh, který měl v našem případě své "české" i "slovenské" kapitoly. Navíc byl zasazen do měnící se společenské situace od poloviny padesátých let až do dnešních dnů, do "obyčejného" civilního prostředí i zcela specifických podmínek Pohraniční stráže.

Pokus s křížením německých ovčáků s vlky prosazoval a připravoval ing. Karel Hartl, náčelník služební kynologie Pohraniční stráže, od roku 1955. První vrh kříženců se narodil v chovné stanici Pohraniční stráže v Libějovicích u Vodňan dne 26. května 1958. U kříženců byly podrobně sledovány anatomické i fyziologické rozdíly od obou rodičovských forem, byly zkoumány jejich předpoklady k výcviku, aktivita i vytrvalost. Vybraní kříženci byli znovu spojováni s nepříbuznými německými ovčáky.

Křížení přinášelo své výsledky, odborníci u Pohraniční stráže i v Československé akademii věd publikovali nové poznatky. Kdy však končí experiment s regenerací německého ovčáka vlkem a začíná šlechtění nového plemene?

V letech 1964 - 1965 jsou publikovány výsledky křížení a směry dalšího výzkumu, současně již existuje myšlenka na vznik nového plemene, navzdory téměř hysterické reakci některých chovatelů německého ovčáka.

První znění standardu bylo vypracováno ing. K. Hartlem v roce 1966. V té době byli na světě již čtyři filiální generace kříženců z první linie, založené vlčicí Britou a německým ovčákem Cézarem z Březového háje, a dvě filiální generace z druhé linie po stejné vlčici a německém ovčáku Kurt z Václavky. Nacházeli se převážně v kynologických zařízeních Pohraniční stráže v Libějovicích, Chebu, Karlových Varech, Prackovicích, Grabštejně, a rovněž v Malackách na Slovensku. Chovná zvířata určená k další plemenitbě byla soustředěna v Libějovicích a v Malackách. Tehdejší Československý svaz chovatelů drobného zvířectva (ČsSCHDZ) však žádost o registraci plemene a zápis těchto zvířat do plemenné knihy odmítl s poukazem na malý počet jedinců.

V roce 1968 bylo v chovné stanici SNB v Býchorech uskutečněno další křížení. Byl spojen vlk Argo s fenou německého ovčáka Astou z SNB. Ve stejné chovné stanici byla odchována i druhá filiální generace kříženců z této linie. Mezilinioví kříženci začali být označováni zkratkou ČV = český vlčák. Avšak ani v roce 1970 nebyla povolena jejich registrace plemennou knihou, přestože v rukou civilních chovatelů bylo již 56 kříženců a u ozbrojených složek sloužilo více než sto jedinců. Další žádost byla zamítnuta v roce 1976. Všechny snahy o uznání civilního chovu iniciovali čeští kynologové pod vedením ing. Karla Hartla.

V sedmdesátých letech byla většina kříženců soustředěna do zmíněného kynologického zařízení blízko Malacek, které náleželo k Bratislavskému útvaru Pohraniční stráže. Zde obohatil populaci třetí vlk -- Šarik. V roce 1974 byl spojen s kříženkou třetí filiální generace Xelou z Pohraniční stráže a s fenou ČV Urtou z Pohraniční stráže. Chov kříženců byl řízen centrálně z velitelství PS, tedy českými kynology. Prováděcím orgánem byl vždy velitel chovné stanice a jeho přímým nadřízeným byl referent kynologie příslušné brigády PS. Velitelé chovných stanic ani kynologičtí referenti brigád se však nepodíleli na koncepci chovu kříženců.

Jako referent kynologie Bratislavské brigády PS působil mjr. František Rosík, (rodilý Moravan, dnes občan Slovenské republiky), který dlouhodobě spolupracoval s ing. Karlem Hartlem na realizaci programu křížení a náležel k iniciátorům a zastáncům šlechtění nového plemene. Pro pana Františka Rosíka se chov československých vlčáků stal celoživotním posláním, dnes je čestným předsedou Klubu chovateľov československého vlčiaka Slovenskej republiky.

Rozhodnutí přesunout chov vlčáků z chovné stanice v Libějovicích na Slovensko bylo velmi dobře uvážené. Rozhodující nebyly jen dobré podmínky moderně postavené chovné stanice. Je třeba brát v úvahu, že šlo o období "normalizace", kdy kádrové škraloupy typu "postoje v krizovém období roku 1968" ohrožovaly nejen postavení lidí, ale i celého jejich díla. Nejcennější část genofondu budoucího plemene se dostala do bezpečí -- dále od "železné opony", dále od centra, mimo vliv vyřizovaných osobních účtů. (Navíc mjr. František Rosík byl v armádě politickým funkcionářem se skvělým "kádrovým profilem" a příkladným vztahem k "dočasně pobývajícím vojskům" Varšavské smlouvy.)

Až po usilovném jednání v závěru roku 1981 povolil Český svaz chovatelů ustanovení Klubu chovatelů tohoto plemene a zápis odchovů do plemenné knihy. Přípravný výbor byl opět složen z českých kynologů, jeho předsedou byl pan Vladimír Mádle. Slovenský zväz drobnochovateľov československé vlčáky do své plemenné knihy nezapisoval, slovenští chovatelé považovali za úspěch, když tehdejší Federální výbor chovatelských svazů umožnil založení slovenské pobočky klubu a slovenské odchovy mohly být zapisovány v plemenné knize ČSCH v Praze.

Bohužel jedinci, kteří se dostali k civilním chovatelům z Libějovic, mezitím zestárli nebo se založení Klubu nedožili. Civilní chov byl obnoven právě díky potomkům psů přesunutých na Slovensko. A tak slovenský azyl pomohl československému vlčáku podobně, jako když Prof. Dr. Antonín Hrůza z brněnské Vysoké školy veterinární zachránil před zánikem slovenského čuvače.

Cesta k mezinárodnímu uznání

Klub chovatelů československého vlčáka byl založen v Brně dne 20. 3. 1982. Klub měl sídlo v Praze a celostátní působnost, byl začleněn do Českého svazu chovatelů. Ustanovující schůze mimo jiné schválila název plemene "ČESKOSLOVENSKÝ VLČÁK", pověřila výbor sestavením bonitační karty, stanovením kritérií pro chovnost, tvorbou dlouhodobé koncepce chovu a chovného programu. Hlavním poradcem chovu byl zvolen plk. ing. Karel Hartl, předsedou Klubu se stal mjr. František Rosík. Následovalo ustanovení slovenské pobočky Klubu, která disponovala větší částí chovných zvířat pocházejících z vojenského chovu a měla přirozeně i více členů.

Brzy nato vznikla dosti neutěšená situace v plemenitbě -- slovenští chovatelé se rozhodli za podpory předsedy Klubu ignorovat chovný program zpracovaný hlavním poradcem chovu a během prvních dvou let (1982-1983) bylo na Slovensku odchováno 77 % vrhů po jediném plemeníku -- psu Rep z Pohraniční stráže. (Tento trend na Slovensku pokračoval, takže během pěti let zde bylo 90 % odchovaných zvířat příbuzných s tímto psem, 83 % blízce příbuzných.)

Udržet přirozenou strukturu populace plemene a zabránit erozi genofondu bylo pro české chovatele s malým počtem chovných zvířat obtížné. Napomohlo k tomu mimo jiné i nové křížení - spojení německého ovčáka Bojar von Schotterhof s vlčicí Lejdy (ze ZOO Hluboká), které se uskutečnilo opět v chovné stanici Pohraniční stráže v Libějovicích v roce 1983. Vybraný pes z tohoto spojení, Kazan z Pohraniční stráže, byl počínaje rokem 1985 několikrát použit v plemenitbě československých vlčáků. Na vzniku plemene se tedy v rozpětí 25 let podíleli čtyři vlci: Brita, Argo, Šarik a Lejdy.

Přestože v Čechách a na Moravě bylo v prvních letech po založení Klubu zapisováno méně odchovů než na Slovensku, byla zde (za cenu pomalejšího snižování variability) udržena nižší míra příbuzenské plemenitby. A to je velmi významné pro uznání československého vlčáka Mezinárodní kynologickou federací (FCI).

Podklady k žádosti o uznání plemene byly připravovány ve spolupráci s Ústřední odbornou komisí chovatelů psů ČSCH, ve které naše plemeno vytrvale podporoval zejména pan ing. Jan Findejs. Standardní komise FCI doporučila standard československého vlčáka ke schválení v roce 1988. Po zapracování připomínek a nutných změn do standardu zbyla "maličkost" -- hlasování členských zemí v Generálním shromáždění FCI. Náš dík za obhájení návrhu patří tehdejšímu československému zástupci v FCI, RNDr. Petru Dvořákovi. Standard československého vlčáka byl schválen v Helsinkách dne 13. 6. 1989 a pod číslem 332 vydán sekretariátem FCI dne 28. 4. 1994. Československý vlčák náleží do 1. skupiny plemen v klasifikaci FCI. Zemí původu je Československo. Po deseti letech od uznání standardu bude však naše plemeno znovu předmětem jednání -- musí se potvrdit, že plemeno je dále životaschopné a trvale splňuje všechna stanovená kritéria.

Zánik Československa

Klub chovatelů československého vlčáka zůstal jednotný bezmála jedenáct let. Až do roku 1990 působil v rámci Českého svazu chovatelů a (české i slovenské) odchovy byly zapisovány do jeho plemenné knihy. V letech 1990-1992 existoval Klub samostatně, s vlastní plemennou knihou vedenou v Bratislavě, a byl jediným chovatelským klubem s přímým členstvím v tehdejší Konfederaci kynologických svazů ČSFR. Postupně byly ustaveny čtyři územní pobočky Klubu (Praha, Brno, Bratislava a Košice). Za deset let (1982 - 1991) bylo zapsáno 1552 štěňat.

V roce 1992 měla proběhnout celostátní konference Klubu. Vzhledem k nejistému státoprávnímu uspořádání po parlamentních volbách však byla odložena do vyjasnění situace. Delegáti se sešli tři týdny po rozdělení Československa, v sobotu 23. ledna 1993 v Bratislavě. Přestože udržení stávajícího stavu bylo již zřejmě nemožné, pokusil se tehdejší předseda Klubu, pan Oskár Dóra, prosadit návrh na zachování jednotného Klubu a jeho začlenění do Slovenského poľovníckeho zväzu, kde by byla vedena i plemenná kniha. Delegáti z České republiky však byli nuceni tento návrh odmítnout -- stali by se totiž "cizinci ve vlastní zemi", bez členství v ČMKU, a s neplatnými průkazy původu vlastních štěňat. (FCI požaduje, aby chovatelé zapisovali odchovy v zemi svého pobytu ["domicile" = sídlo]). Klub chovatelů československého vlčáka rozhodnutím své konference zanikl. Za měsíc, 20. února 1993 byla v Brně ustanovena nástupnická organizace se stejným názvem, ale s působností jen pro Českou republiku. Nástupnická práva má samozřejmě i dnešní Klub chovateľov československého vlčiaka Slovenskej republiky.

Po rozdělení státu vznikla otázka, jak bude plemeno reprezentováno před Mezinárodní kynologickou federací. Chovatelé z České republiky očekávali, že stejná práva budou přiznána oběma zemím. Vždyť při pohledu do seznamu plemen FCI najdeme více plemen, u nichž se uvádějí dvě země původu (časté jsou kombinace Německo-Švýcarsko, Británie-Francie, Francie-Belgie a další). To se však nestalo.

Země původu a patronát

Při mezinárodní výstavě Intercanis 93 bylo do Brna na 4. 7. 1993 svoláno jednání k této otázce mezi Českomoravskou kynologickou unií, Slovenskou kynologickou jednotou a oběma Kluby. Klub chovatelů československého vlčáka zastupoval ing. Karel Hartl. Slovenská strana požadovala přiznání patronátu plemene, ČMKU tento požadavek akceptovala. (Podle ústní informace se na tom obě organizace dohodly předchozí den, za nepřítomnosti zástupce našeho Klubu.) Na jednání však byly přijaty další podmínky k tomuto rozhodnutí: Zemí původu plemene zůstává Československo, Slovenská republika přebírá počínaje rokem 1993 pouze patronát, a to s některými omezeními. Především nemá právo navrhovat FCI změnu znění standardu (tedy ani názvu plemene) bez souhlasu České republiky. O zastupování plemene bude sepsána smlouva mezi oběma Kluby, záruku za její respektování převezmou ČMKU a SKJ.

Přesto, že jednání o textu smlouvy trvalo déle, než jsme předpokládali, bylo oboustranně přijatelné znění podepsáno statutárními zástupci obou Klubů dne 20. ledna 1996 v Senici nad Myjavou. Pokud čeští chovatelé, kteří spojili s šlechtěním československého vlčáka velkou část svého života, pociťují přijaté rozhodnutí jako křivdu, nezbývá než se jim omluvit. Kdyby bylo přijato opačné rozhodnutí, měli by jistě důvod k stejnému pocitu někteří slovenští chovatelé.

Oba Kluby se zavázaly společně připravit podklady k jednání FCI po deseti letech od schválení standardu československého vlčáka.

Zkráceno z článku

Jedlička, J.: Československý vlčák slovenským plemenem?

Pes přítel člověka č. 12/1996, str. 10-13

P.S.

Na valném shromáždění Mezinárodní kynologické federace v Mexiku dne 1.6.1999 bylo uznání plemene československý vlčák definitivně potvrzeno, od roku 1999 bude FCI potvrzovat udělené návrhy na CACIB a CACIT a československým vlčákům je tedy otevřena cesta k titulům mezinárodních šampionů krásy a výkonu. Návrh v Mexiku obhájil pan Štefan Štefík, prezident Slovenské kynologické jednoty.


Souvisejicí články:

Úvodní strana  |  Začátek stránky  |  Formát pro tisk  |